diškuse

Přestože jsem shlédl posledních 30 minut, zaujaly mne závěry, na něž tento dokument poukazoval. Vycházejíc ze studií schopností tzv. chytrých idiotů, snažili se nám odborníci z řad psychiatrů i neurologů ukázat, že v procesu vývoje jedince dochází k závažným změnám mozkových funkcí. Dle názoru většiny z nich, jsou tyto změny člověku nikoli ku prospěchu, nýbrž naopak člověka o mnohé schopnosti připraví.

K obrazovce jsem dospěl právě v okamžiku, kdy byl jeden z pacientů konfrontován se snímky svého mozku. Na snímcích bylo zcela zřetelně rozpoznatelné, která mozková centra byla v daný okamžik právě aktivní. Neurolog, popisující snímky, žasl nad skutečností, že pacient používal k daným intelektuálním úkonům, jež byly předmětem testování, naprosto odlišné části mozku, než jak tomu obvykle bývá.

Zatímco o tomto pacientovi nebylo lze říci, zda rozdílné uspořádání funkcí jeho mozku bylo předurčeno geneticky, druhý nám představený pacient, nabyl svých nebývalých uměleckých schopností v důsledku poškození mozku. Pacient, pokud si vzpomínám, asi padesátiletý stavební dělník (či inženýr?), se až do nešťastné příhody nijak umělecky neprojevoval. Jednoho dne zazvonil zvonek u domovních dveří, když právě seděl na toaletě, a jak chtěl vylučování urychlit, ucítil tlak, pohybující se krkavicí směrem k hlavě. Zanedlouho jej nalezla manželka ležícího na podlaze. Z nosu mu vytékala krev a oči měl podlité krví. Po okamžitém převozu do nemocnice lékaři konstatovali masivní krvácení do mozku a přestože se okamžitě podrobil chirurgickému zákroku, který krvácení zastavil, v jeho mozku již mezitím došlo k takovým poškozením. Pokud měl tedy pacient, ač se to v prvních měsících vůbec nezdálo, zase normálně žít a mluvit, musel si mozek vystavět naprosto novou organizační strukturu a funkce z poškozených center přesunout do center jiných.

Ačkoli se pacient skutečně po nějakém čase opět zapojil do normálního života, zanedlouho se u něj projevila chorobná touha, přímo nutkání, umělecky se sebevyjádřit. Nejprve psal a později začal malovat. Dokud jen psal, přestože to byly stohy papíru denně, jeho manželka ještě situaci zvládala, když však začal nejprve po papírech, později na plátna a pak dokonce i na stěny jejich domova malovat obličeje, zjevující se v jeho představách, manželka už psychický nápor nevydržela a opustila jej. Tehdy se rozhodl volat o pomoc a rozeslal stovky dopisů lékařům po celém světě, aby jej zachránili, domnívajíc se, že je duševně chorý.

Na jeho výzvu odpověděla teprve psychiatrička, která prodělala obdobnou zkušenost jako on. Když při porodu ztratila dítě, její duševní stav se rychle zhoršoval. Rozhodla se, přesněji řečeno, něco jí nutkalo, aby začala psát a tak se pokusila znovu popsat a formulovat vše kolem oné nešťastné události. Její psaní se brzy změnilo v obsedantní touhu, která, jakoby jediná, ji mohla udržet při životě. Domnívám se, že do té doby zřejmě zaujímala v jejím mozku vedoucí úlohu levá hemisféra a v okamžiku, kdy si vlivem obrovské psychické a nejspíše i hormonální zátěže nedokázala poradit s řešením nastalé situace, předala svou vedoucí roli mozkové hemisféře pravé, která nabídla sobě vlastní řešení. Po nějaké době se tak s pomocí psaní vyrovnala se svými prožitky a začala se věnovat pacientům s podobnými traumatickými zkušenostmi.

Nakonec nám dokument představil australského neurologa(?), který nás poněkud naivně seznámil s faktem, že původně, na počátku vývoje každého jedince, zastávala vedoucí roli v lidskému mozku pravá mozková hemisféra (vnímá obraz reality jako celek, vnímá prostor (nikoliv čas), pracuje s obrazy, barvami, hudbou, se symboly, nezná strach a nesoudí). Proto je také každý jedinec v dětství mnohem kreativnější a umělecky nadanější. Teprve později, když převezme vládu* levá mozková hemisféra (uvažuje logicky, analyzuje, usuzuje, vnímá lineárně, klade důraz na detaily, vnímá strach, orientuje se časově, kontroluje, odpovídá za názorové přesvědčení, odpovídá za přežití) jsou veškeré tyto schopnosti upozaděny, aby mohly lépe vyniknout schopnosti, důležité pro adaptaci a přežití. Podle australského neurologa však máme všechny tyto upozaděné schopnosti pravé mozkové hemisféry stále na dosah, stejně jako dívka, jejíž dětské kresby zdaleka předčily její schopnosti, coby dospělého jedince.

Jednoduchým pokusem nám pak neurolog demonstroval svá tvrzení v praxi. Pozorovaný subjekt se podrobil testu, při němž musel v určitém časovém úseku spočítat velké množství stejných bodů na obrazovce, opakovaně předčítat notoricky známé pořekadlo, jenž obsahovalo přebytečné slovo a nakonec též bez předlohy nakreslit koně. Po této sérii testů byly pozorovanému subjektu po nějakou dobu vysílány do levé mozkové hemisféry magnetické pulsy, jež měly dočasně oslabit její dominantní vliv a otevřít tak cestu pro projevení se hemisféry pravé. Po tomto „zásahu“ podstoupil subjekt test znovu, nyní však se zcela odlišnými výsledky! Díky vnímání celku dokázal opakovaně mnohem přesněji spočítat body na obrazovce. Při čtení pořekadla se nyní nebyl schopen přenést přes nadbytečné slovo, které předtím levá mozková hemisféra automaticky vypouštěla, aniž by si to subjekt uvědomoval a nakonec i samotná kresba koně vykazovala nejen naprosto odlišnou techniku, nýbrž i jiné prostorové pojetí.

Je zřejmé, že každá mozková hemisféra, ať levá či pravá, zprostředkovává člověku realitu jiným zpúsobem. Ideální by byla rovnocenná kooperace mezi oběma polovinami, neboť jakmile se dostane jedna z nich do dominantního postavení, je to přirozeně vždy na úkor té druhé a náš pohled se tak stává jednoduše jednostranným. Abychom však byli sto postihnout realitu jako celek, musely by se na její interpretaci podílet hemisféry obě. Bohužel žijeme v době a společnosti, která zcela nepokrytě upřednostnila schopnosti hemisféry levé a tak se též vše zcela odvíjí od její „levé“ interpretace reality. Na druhou stranu, jak dokazuje historie, je to ale právě levá hemisféra, která nám umožňuje úspěšně přežít. Otázkou však zůstává, zda právě tento upřednostňovaný způsob interpretace reality nebude nakonec tím, co přežije nás samotné.

* Podle jiného vědce se tak stane díky zvýšenému uvolňování testosteronu v souvislosti s dopíváním.

This entry was posted on Tuesday, November 20th, 2007 at 09:14 and is filed under psycho. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.