Osmnáctý sedmnáctý
V podvečer významného, ještě významného, svátku přemítám o jeho odkazu. Podchod na Národní třídě již opustily davy lidí a jejich přítomnost teď připomínají jen dohořívající svíce. Vpravdě londýnské počasí máčí ojedinělé vlajky třepetající se nad vchody domů. Každý, kdo má pocit alespoň jakési významnosti, se k dnešnímu svátku již vyjádřil.
Svátek, jenž pro nás představuje svobodu, nám ale naplnily rozporuplné události. Několik demonstrací po celém městě. Večer pak ještě vypukla česko-slovenská bitva na fotbalovém trávníku.
Neonacisté se shromáždili na Palackého náměstí a na protest proti událostem z minulého víkendu a symbolicky pohřbili svobodu slova. Jejich vyjádření respektuji a docela jej i chápu. Na druhém náměstí, Václavském, probíhala tisícová demonstrace proti americkému radaru. Jak poetické je, že v řadách demonstrantů se skvěl transparent další zločinecké ideologie, totiž komunistů. Horovali společně s ostatními za referendu, zřejmě se nabažili zastupitelské demokracie. Zřejmě jim přijde málo demokratická. Rozdílný přístup k těmto dvěma skupinám je zarážející. Tlustá čára je stále tlustou, ale krčí se v koutě.
Večer pak byl svátek završen manifestem ignorance na letenském stadionu. Sounáležitost fanoušků na stadionu je skutečně dojemná. Jaké to národní cítění. Najednou se objímáme, namísto nadávek, kterými jsme počastovali souseda, ho objímáme. Představení skončilo, nocí se trousí skupinky naplněny národním sebevědomím, které se opět utopilo v tekuté zlatavé národní pýše. A náš svátek jen zahanbeně stojí a stydí se nad tím vším. Také svoboda.
Generace našich pradědů, dědů a tátů toužili, občas i bojovali, za svobodu. Snad ji i na chvilku měli. My ji máme osmnáctým rokem a na 17. listopad si zatím ještě bohudík někdo vzpomene. Ještě tedy tu chvilku, než tento den skončí, si jej užijme, než nám proteče mezi prsty, než nás opět pohltí kouzlo našeho konzumního fetišismu.