diškuse

V této rubrice bychom se rádi, čas od času, věnovali filmu či filmovému dokumentu. Nikoli proto, že bychom se domnívali, že náš názor je relevantnější než názor kohokoli jiného, nýbrž proto, že námi některé z filmů či dokumentů natolik pohnou, že budeme mít potřebu se k nim vyjádřit. To ovšem neznamená, že by náš názor byl správný, je to přeci jen námět k diskusi, a zároveň to neznamená, že filmy, které se tu neobjeví, jsou špatné či nestojí za povšimnutí – to nikoli, nejsme filmová databáze, abychom se snažili pokrýt vše. Proto se zde budou objevovat jen vybrané filmy z těch, které nám právě přijdou do cesty, ať dobré či špatné. A protože jsem nedávno viděl snímek Mistři režiséra Marka Najbrta, začnu právě s ním.

Přestože film vznikl již v roce 2004, kdy tuším že získal i nějaká ocenění na českých filmových festivalech, dostal se mi do rukou až nyní, téměř po 4 letech. Četl jsem několik rozdílných názorů, jedny film vyzdvihují, druhé zase zatracují, ale všechny se shodují na jednom – jde o ironický příběh, který si trefně bere na mušku malého českého člověka a jeho „typicky české nešvary“. S tím nezbývá než souhlasit. Není to však ten pravý důvod, proč mne snímek oslovil, ačkoli tragikomičnost postav zasazených do rámce svého prostředí, svých osudů, byla podaná skutečně „mistrovsky“. Jednoduchý film jakoby plynul, nikde neškobrtal, nikde se křečovitě nesnažil překročit svůj vlastní stín, nic nevnucoval. Film nepodsouval žádné hluboké myšlenky a přirozeně, jakoby mimoděk v rámci „událostí“, precizně vykresloval charaktery postav. Postupně tak odkrýval jejich, od počátku neznámou, existenční situaci (to jak jsou, proč jsou, čím jsou a kam směřují). Po celou dobu také film prohluboval atmosféru prázdnoty a syrovosti, k čemuž přispívalo jak prostředí (jakási zapadlá vesnice, respektive jen polozbořená hospoda ve vesnici) tak i sychravé počasí (snímek se natáčel v zimě, všude byla břečka, bláto a zbytky sněhu).

Snímek nám dovolí nahlédnout do životů několika obyčejných lidí, odehrávajících se na pozadí mistrovství světa v ledním hokeji, které zde nabývá nečekaného rozměru. V malé, zapadlé vesnici kdesi v pohraničí, se scházejí hrdinové příběhu v polorozbořeném hostinci, aby zde ve vyprázdněném sále povzbuzovali národní mužstvo hokejistů. A tak s židlemi v řadě, natočenými k televizoru, jak k oltáři, můžeme den co den vidět k invalidnímu vozíku připoutaného, zahořklého, ženou opuštěného Jardu a jeho nezletilého syna. Naivního dobráka Josefa, obávajícího se pravdy o svých romských předcích. Někdy tu sedí i metalák Bohouš, pokud se právě nenachází ve stavu rozšířeného vědomí či právě po okolí neshání látky, tento stav navozující. Hostinský Karel, topící se v dluzích, stále rozlévá kamarádům nápoje v naději, že i oni jednou zaplatí a celému ansámblu fanoušků pak vévodí lufťák Pavel, toho času bez práce i ženy, jenž vede dlouhotrvající spor s původním německým majitelem své chalupy, jenž stále nehodlá zemřít. A pak je tu světácký, uhlazený, „nekouří, nepije, věčně se sprchuje“ autobusák, představující v těchto končinách jediné spojení s civilizací. Proto se také stane objektem zájmu hostinského ženy Zdeny, která potichu plánuje únik z tohoto konce světa.

Vedle paralelně se odvíjejících menších zápletek, které nám postupně odkrývají charaktery svých protagonistů i jejich životní situace, vypráví hlavní dějová linie příběh hostinského Karla, který si společně s Josefem při jedné příležitosti povšimnou, že zjevně přiotrávený Bohouš zvěstoval jako vědma již v průběhu hokejového zápasu konečný výsledek. Oba se rozhodnou, že tohoto Bohoušova „daru“ využijí a uzavřou s ním dohodu. Za pravidelný přísun alkoholu má Bohouš nahlédnout do budoucnosti a sdělit jim výsledek dalšího utkání. Po několika nezdařilých pokusech o sebeumrtvení a následných hádkách, kdy se cítí být oběma kamarády podveden, Bohouš konečně vyřkne výsledný poměr. Karel si „vypůjčí“ všechny tajně ukryté úspory své ženy Zdeny a vsadí si na výsledek. Brzy se však ukáže, že si naštvaný Bohouš výsledek vymyslel a tak se konečně vítězství národního týmu mění v hořkou prohru všech zúčastněných.

Mistrovství světa v ledním hokeji končí a do životů filmových postav znovu zasáhne ještě mocnější silou navrátivší se prázdnota. „Jsme mistři!“ zvolá Pavel ráno před hospodou, kde stával autobus, hledajíc odezvu u svých rozbitých druhů, jakoby si chtěl ještě alespoň ozvěnou připomenout, že je. Je pozdě. Zdena odjíždí s Jardovým synem v ukradeném autobuse kamsi do dáli a Bohouš odchází s lahví ředidla v ruce vstříc hokejistům.

Teprve po shlédnutí celého snímku, zpětně, jsem si uvědomil, o čem film vlastně byl. Přestože se odehrává na pozadí mistrovství světa v ledním hokeji a nese název Mistři, není ani tak o hokeji, ani o jeho fanoušcích, není ani o Češích - to je jen jakási první rovina. Je to maska, odhalující se nám při prvním čtení. Za ní, hlouběji, lze vidět touhu člověka vykročit ze sebe sama a účastnit se na něčem větším, co jeho samého, jeho vrženost přesahuje. Je to touha po vykročení z prázdnoty, po smyslu, po naplnění. Je to touha po účasti na božském. Ve filmu byla tato všudypřítomná prázdnota vždy znovu a znovu penetrována manifestacemi Boha. Na zemi, do Času vstupoval Bůh v podobě zjevení národního mužstva hokejistů.

Podívejme se nyní na příběh z trochu jiné perspektivy. Jak již bylo řečeno, až na několik postav jsou všichni připoutáni ke „skomírající televizní obrazovce v místní hospodě“, kde pravidelně, plni úžasu, sledují boží manifestaci do dějin v podobě vítězství i proher hokejových zápasů českých hokejistů a tato jejich účast na zprostředkované boží manifestaci je naplňuje, otevírá dveře jejich prázdných, zatuchlých sklepení, překračuje omezený rámec jejich životů, nabízí, byť jen dočasné, východisko z jejich situace, nabízí smysl i budoucnost a oni jakoby vycházejí ze sebe samých vstříc druhým. Bohužel však tak nečiní proto, aby si uvědomili svou jedinečnost, nýbrž proto, aby ji nechali daleko za sebou a sami se rozpustili v nerozlišeném. Aby nevědomí pohltilo jejich Já a oni se stali součástí masy: „Kdo neskáče není Čech !“ Touha po účasti na něčem větším, je samotné přesahujícím, touha po bezprostřední blízkosti zázraku, je nakonec přivede dokonce k tomu, že se ve „vypůjčeném“ autobuse vydají vstříc národnímu mužstvu. Jen co se však vzdálí od oltáře/obrazovky jejich snaha skomírá, nadšení uvadá neboť jsou znovu vystaveni realitě.

Jediný Bohouš je schopen aktivně dosahovat bezprostřední přítomnosti bohů. Činí tak však dosti drastickým způsobem za pomoci těch nejhorších omamných látek – konzumací benzínu a různých ředidel. A tak Bohouš, jako šaman, pod vlivem halucinogenů, sestupuje do hlubin svého nevědomí, aby tam na krátký okamžik mohl stanout po boku bohů a těšit se z jejich přítomnosti. Po té se znovu vrací zpět a s sebou přináším dary v podobě vhledu do budoucnosti, v tomto případě výsledků hokejových utkání. Přestože díky svým „šamanským“ schopnostem zůstává tak trochu outsiderem, brzy si jeho daru povšimnou „přátelé“ a ti se rozhodnou jednou provždy zvrátit nepřízeň svého osudu. Jenže Bohouš se jimi cítí být podveden, nehledě k tomu, že i boží přízeň je vrtkavá. A tak nakonec, kamarády opuštěn, Bohouš na dobro odchází bohům v ústrety.

Kromě těchto, na hokeji participujících, postav, se ve filmu setkáváme ještě s několika dalšími postavami, jako je hostinského žena Zdena, Jardův syn či autobusák, které narozdíl od fanoušků nejsou přímo vázáni k projevům svátosti, nýbrž naopak je u nich zřejmá snaha po sledování vlastních cílů za pomoci „lidských“, pozemských prostředků. I v jejich případě však musíme mluvit o identifikaci (tak jako v případě fanoušků), která umožňuje profitovat na vlastnostech svého objektu. A tak jsme vedle zoufalých sexuálních výpadů mladičkého syna Jardy proti Zdeně též svědky pokusu o únik Zdeny samotné, když pronásleduje, sžíraná touhou, světáckého řidiče autobusu, jehož perspektiva, jeho zacílenost, jeho někým opovrhovaná odlišnost i autobus, pro ni symbolizují civilizaci a tím naději. Otázkou zůstává nakolik je právě on očekávaným mesiášem, neboť brzy sám, jako Jidáš zrazuje Zdenu a tím poodhaluje slabiny svého charakteru, který zahleděn v sebe sama, nehodlá tento svůj objekt zájmu, své vlastní Já, s nikým sdílet. I on však vzápětí propadá šílenství, snad pod návalem pochybností o sobě samém, vtažen do víru davového přeludu mistrovství, aby se ráno probudil okraden o jediný symbol toho čím je, o svůj autobus.

Po vyvrcholení v prostorách kostela, pro tento výklad tolik symbolických, končí celý příběh tak, jak kdysi dávno začal. Bohové opět za nářku svých bohabojných věřících opustili zemi a ti tu zůstali sami. Všemi opuštěni, zpátky ve svých bezvýznamných, maličkých životech, obklopeni zející prázdnotou. Již se nebudou moci účastnit na božském, již se nebudou moci kochat vším tím třpytivým zlatem. Konec je všem dnům hojnosti a bezstarostnosti. Je po všem. Není co začínat a není ani důvod s čímkoli začínat. Naprosté bezvětří. Vakuum. Zůstalo jen absurdní, vším prostupující prázdno, které rychle zaujalo místo po kdysi přítomné plnosti. Jen Bohouš se rozhodl nečekat. Chopil se své šance a zvolil sobě vlastní cestu, cestu vstříc bohům za cenu toho jediného co mu zbylo. A tak jedinou naději pro život tady a teď si v sobě odnáší Zdena prchající se synem Jardy, avšak ani ona nemá jasnou představu o důsledcích svých činů. Je to přeci jen nepromyšlený, bezvýznamný únik, revolta, je to jen pocit z revolty. Jenže právě díky tomu má alespoň nepatrný pocit, že skutečně je.

Zase další páteční večer. Týden se mi prodral mezi prsty. To podivné napětí, které na mě bůhví proč útočí, se vytratilo a opět házím spořádanost za hlavu.

Vzrušená debata. Objednávám si další půlčík zlatavého moku. S každým lokem se mi zrak kalí, tříbí mysl a potisící objevuji, o čem je ten můj svět. Zarostlé tváře v zakouřeném lokále. Světla tak akorát, aby každý měl pocit, že králem tohoto večera je právě on. Dopřeji si ještě jeden doušek.

Zakouřenou atmosféru náhle proťal závan čerstvého vzduchu. Další, co objevují svůj svět, dorazily. Dvě, sedí tam vzadu. Mám potřebuji jim ukázat jak perfektní je nicota mého světa. Sedím naproti ní. Neoholené tváře, do té doby vybavené náležitými výrazy, se mění v lovce. Náš svět je z ničeho nic jiný. Myslím na chemii, ta za to může.

Černovláska sedí vedle mě. Divám se na její rty. Jsou plné, lehce vlhké, smyslné. Na ramenou se jí povalují nádherné lokny. Zkouším zachytit její vůni. Otupen tabákovým oparem však necítím nic a jen se usměji. Jen trochu přimhouřím oči a obdivuji rysy její tváře. Itálie, tohle je pro mě typická Italka. Tak jak si ji kreslím někde uvnitř. Hnědé oči jsou bystré a plné očekávání. Přemýšlím, co se asi v takové chvíli má udělat. Zcela náhodou prohodíme několik vět italsky. Absolventka italského gymnasia. Začervenám se, italsky umím tak nevalně, že mi nezbývá než si na to hrát. Studuje umění.

Další plamenný dialog na téma. Koho napadlo rozebírat postmodernu? Zbytečně do ní budu šít, vím to. Oddrmolí definici, kterou někde viděla. Ptám se jí, zda tomu i skutečně věří. Nevím, ten večer se nemohu smířit s tím, že postmoderna ještě nepřišla. Že ten a i jiné večery čeká, ona, na změnu společenského řádu. Kdy moderní již nebude moderním a zbude tu jen to nové, postmoderní. Co však musíme udělat, abychom se takto změnili, ptám se. Kdo určí, kdy ten okamžik nastal? Odpovědi jsem nečekal, sám je neznám a nikdy znát nebudu. V plén jsem vyslovil své přesvědčení, že moderní doba přeskočila svůj stín díky komunikačním prostředkům na konci 20. století (Internet, atp.). Neoholené tváře nereagují, věnují se dál chemické loterii. Dnešní večer se vážně neshodneme. Hádám, že se snad poprvé v životě zamyslela nad tím, co studuje (instatní znalosti, jen roztrhnout pytlík a zamíchat). Kdybych to samé alespoň jednou udělal i já.

Odcházíme. Obě dvě necháváme jejich osudu. Byl jsem, jako obvykle, zbytečně konfliktní? Možná toho na vteřinu zalituji a hned druhou vteřinu již vymýšlím filipiku, kterou si to zdůvodním. Přeci to má smysl. Všechno co děláme má přeci smysl, už jen proto, že si to pak dokážeme sami před sebou obhájit. To jsem se zase sám sobě zasmál. Nemohu se však zbavit dojmu, že si kopeme mělký hrob, anebo již v něm ležíme.