Zase další páteční večer. Týden se mi prodral mezi prsty. To podivné napětí, které na mě bůhví proč útočí, se vytratilo a opět házím spořádanost za hlavu.
Vzrušená debata. Objednávám si další půlčík zlatavého moku. S každým lokem se mi zrak kalí, tříbí mysl a potisící objevuji, o čem je ten můj svět. Zarostlé tváře v zakouřeném lokále. Světla tak akorát, aby každý měl pocit, že králem tohoto večera je právě on. Dopřeji si ještě jeden doušek.
Zakouřenou atmosféru náhle proťal závan čerstvého vzduchu. Další, co objevují svůj svět, dorazily. Dvě, sedí tam vzadu. Mám potřebuji jim ukázat jak perfektní je nicota mého světa. Sedím naproti ní. Neoholené tváře, do té doby vybavené náležitými výrazy, se mění v lovce. Náš svět je z ničeho nic jiný. Myslím na chemii, ta za to může.
Černovláska sedí vedle mě. Divám se na její rty. Jsou plné, lehce vlhké, smyslné. Na ramenou se jí povalují nádherné lokny. Zkouším zachytit její vůni. Otupen tabákovým oparem však necítím nic a jen se usměji. Jen trochu přimhouřím oči a obdivuji rysy její tváře. Itálie, tohle je pro mě typická Italka. Tak jak si ji kreslím někde uvnitř. Hnědé oči jsou bystré a plné očekávání. Přemýšlím, co se asi v takové chvíli má udělat. Zcela náhodou prohodíme několik vět italsky. Absolventka italského gymnasia. Začervenám se, italsky umím tak nevalně, že mi nezbývá než si na to hrát. Studuje umění.
Další plamenný dialog na téma. Koho napadlo rozebírat postmodernu? Zbytečně do ní budu šít, vím to. Oddrmolí definici, kterou někde viděla. Ptám se jí, zda tomu i skutečně věří. Nevím, ten večer se nemohu smířit s tím, že postmoderna ještě nepřišla. Že ten a i jiné večery čeká, ona, na změnu společenského řádu. Kdy moderní již nebude moderním a zbude tu jen to nové, postmoderní. Co však musíme udělat, abychom se takto změnili, ptám se. Kdo určí, kdy ten okamžik nastal? Odpovědi jsem nečekal, sám je neznám a nikdy znát nebudu. V plén jsem vyslovil své přesvědčení, že moderní doba přeskočila svůj stín díky komunikačním prostředkům na konci 20. století (Internet, atp.). Neoholené tváře nereagují, věnují se dál chemické loterii. Dnešní večer se vážně neshodneme. Hádám, že se snad poprvé v životě zamyslela nad tím, co studuje (instatní znalosti, jen roztrhnout pytlík a zamíchat). Kdybych to samé alespoň jednou udělal i já.
Odcházíme. Obě dvě necháváme jejich osudu. Byl jsem, jako obvykle, zbytečně konfliktní? Možná toho na vteřinu zalituji a hned druhou vteřinu již vymýšlím filipiku, kterou si to zdůvodním. Přeci to má smysl. Všechno co děláme má přeci smysl, už jen proto, že si to pak dokážeme sami před sebou obhájit. To jsem se zase sám sobě zasmál. Nemohu se však zbavit dojmu, že si kopeme mělký hrob, anebo již v něm ležíme.